Vystupování v televizi rozhodně nepatří k činnostem, na které bych byla jakkoliv zvyklá. Večer před Víkendovou Snídaní jsem proto napjatě čekala, jak budu odpočítávání okamžiku, kdy to celé vypukne, prožívat. A k mé velké úlevě nepřišel žádný strach, sebedůvěru podrývající nejistota, zkrátka nic podobně negativního. Naopak jsem se postupně víc a víc těšila na to, co asi zažiju, jaké to asi bude, a k tomu všemu jsem cítila úžas a vděčnost, že se mi to všechno vůbec děje. O to víc, že příležitost zazpívat si ve Snídani na Nově ke mně přišla úplně sama (více o tom v komentáři u záznamu ze Snídaně na Youtube).

Nástup jsme s kapelou měli na šestou ranní. Vstávání o půl páté sice na mém seznamu oblíbenosti najdete až někde úplně vzadu, přesto jsem hýřila skvělou náladou, úsměvně kontrastující s rozpoložením většiny členů štábu. Nejste-li časné vstávání milující extremista a takhle brzy musíte vstávat pravidelně, stojí to opravdu dost sil a zvyknout si prý nelze (jak se mi k této otázce vyjádřil jeden z kameramanů).

Když už pak došlo na samotné vysílání, samozřejmě se mi nevyhnulo rozpoložení, kterému se obecně říká tréma. Já bych ten pocit ale pojmenovala spíš vzrušení z dané situace. Nicméně vše se nám s kolegy hudebníky podařilo, jak jsme si přáli, já sama za sebe jsem spokojená také s tím, jak jsem zvládla rozhovory, a celkově máme na natáčení jen ty nejhezčí vzpomínky. 

Ještě jednou chci srdečně poděkovat týmu dramaturgie pořadu za pozvání. Bylo nám velkou ctí a potěšením, že jsme mohli ve Snídani vystoupit a také snad pozitivně přispět k šíření krás jazzové muziky mezi diváky pořadu.